Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Pracovní porada ve studiu Hammer v Hamburgu někdy na počátku roku 2013:
Kolébavou chůzí přichází kapelník s účesem mladíka a s dohořívající cigaretou v ústech. Posadí se na okraj stolu, típne cigaretu a podívá se na své komplice. Podobně jako on již mají několik křížků na krku. „Pánové, musíme složit materiál pro novou desku, vydavatel tlačí. Pátral jsem po inspiraci. Maidni ani Priesti nám už neprojdou, mám však vynikající nápad. Sáhneme si do vlastního archívu. Sebereme pár nepoužitých riffů, nebo jen prohodíme pár akordů. Nic nového mě už řadu let nenapadá, ale tentokrát opravdu musíme znít alespoň jako my sami.“ „Jasně,“ ozve se kytarista Henjo, „takže začneme něčím hodně řízným?“ „Ne, právěže musíme pozvolna a dlouze, chtělo by to další „Rebellion In Dreamland“ nebo „Anywhere In The Galaxy“.Chceme vydat desku jako z dob, kdy jsme Weikathovcům dávali jednu smeč za druhou.“ Bubeník si začne podupávat pomalý rytmus a Kai spokojeně přikyvuje. Je v kapele nováček a tak se snaží kapelníka potěšit. „Přesně v tomto rytmu, dodáme nějaký mýtické téma. Co třeba Avalon? Tak pět minut pozvolna a pak to postupně nastartujeme. Gradaci dáme do závěrečného sóla a refrénu. Tohle přeci umíme dobře. Sborový refrén nesmí chybět. Dirku, pohraješ si s tím pak ve studiu, aby to znělo fakt hymnicky? A hned jako druhou skladbu musíme nasadit něco hodně rychlého.“ Basák dostává citelný parkinsonův tik do pravé ruky. „Co něco ve stylu „Ride The Sky?“ Kapelník se spokojeně usmívá a odhazuje svou nově natuženou patku. Jeho vize pomalu dostává konkrétnějších rozměrů.
Práce ve studiu pokračují a rodí se obrysy nového alba. „Pánové, mám melodii pro hlavní hit,“ pronese Kai a spustí první akordy. „To známe, to hrajeme na každém koncertě. Chceš dát „I Want Out“ jako bonus?“ Otáže se Henjo. Kapelník svraští čelo, otočí se, houpavým krokem opustí studio a zamíří k trafice na rohu ulice. „Asi má pravdu,“ říká si. „Ale ta melodie je fakt silná. Změním pár not a refrén se předělá. Text je hodně pitomej, ale nechám ho.“
Uplyne několik dní. Kapelník je od doby, co začali nahrávat, čím dál spokojenější. „Pánové, včera jsem dal pár panáků s Pietem Sielckem z IRON SAVIOR a máme další skladbu. Vlastně jsme její základy složili již na začátku osmdesátek, ale až nyní přišel její čas. A má super jméno, asi to použijeme pro celé album.“ Teprve až nyní si uvědomil, že vyrušil Dirka hrajícího pomalou melodii. Zaposlouchal se do ní, zamyslel se a s palcem nahoru odběhnul pro další krabičku cigaret.
Nahrávání muselo být na čas přerušeno. Kapela vyrazila na turné společně s HELLOWEEN: Hellish Rock Tour Part II. Další nápady se urodí na cestách. „Chytlavé popěvky budu psát pro Michaelův UNISONIC a GAMMA RAY vrátím tam, kam patří,“ říká si Kai sám pro sebe. Sáhne si do lednice pro další pivo a začne si podupává rytmus „Pale Rider“, „tahle skladba bude na koncertech fungovat“. Usrkne si piva a sleduje krajinu ubíhající za oknem autobusu. 18. listopadu, zrovna když byli na cestě do Guatemaly, je zastihla zpráva o požáru hamburského Hammer Studia. Shořely všechny materiály, vybavení a nástroje, co se tam za dlouhá léta nashromáždily. Nezbude, než nahrávání dokončit někde jinde.
Nahrávání se pomalu blíží k závěru. Kapela dává dohromady pár posledních nápadů. Kai soustředěně běhá prsty po strunách své kytary značky ESP. „To už jsi hrál,“ přeruší jej Dirk. „Nehrál, copak to neslyšíš. Tohle je rychlejší, thrashovější. Jmenuje se to „Seven“.“ „Je to fakt dobrý, jen...“ basista nasadí opatrnější tón. „Neměl bys to s tímhle riffem tak přehánět.“ „Tenhle riff je esencí GAMMA RAY!“, naštve se Kai. „Prostě to tam bude.“ „Henjo,“ otočí se ke kytaristovi, „včera jsi říkal, že máš nějaké majestátné zakončení. Něco epického?“
O několik dní později se kapela schází pro poslední studiové úpravy. Všichni jsou nadmíru spokojeni, především kapelník září nadšením. „GAMMA RAY je zpět, pánové. Škoda, že se na nás předloni Dan vybodnul.“ Michael Ehré se na něj ublíženě podívá. Kai jej však ignoruje. Bere do ruky obrázek nového obalu s černobílým provedením Fang Face a pohvizduje si jednu z nových melodií.
GAMMA RAY přešlapují na místě už tak dlouho, že se nachází v uctivě hluboké jámě. „Empire Of The Undead“ je lepší než desky předchozí, ale to jenom díky tomu, že tentokrát vykrádají hlavně sami sebe. Konečně těm speed metalovým veteránům došlo, jak vypadá tvůrčí důchod rockových hvězd. Starší kapely to tak praktikují již dávno. GAMMA RAY tak, jak jsme je kdysi měli rádi!
1. Avalon
2. Hellbent
3. Pale Rider
4. Born To Fly
5. Master Of Confusion
6. Empire Of The Undead
7. Time For Deliverance
8. Demonseed
9. Seven
10. I Will Return
Nesúhlasím úplne s kolegom Shnoffom, že „PowerNerd“ je „ezo“. Devinovej potrhlosti je v textoch síce dosť, no v prvom rade ide o priamočiary prog’n'roll, ktorý strhne a baví od začiatku až do konca. Ad koniec: na „Ruby Quaker“ sa už so Shnoffom zhodneme.
Devinovu sólovou tvorbu buď milujete nebo je vám lhostejná. Nenávidět Devina nějak nelze. PowerNerd je asi očekávatelný, vrstevnatý ezo prog opus, který potěšil, ale nijak mě na lopatky nepoložil. Kromě songu "Ruby Quaker" ovšem. To je šleha jako kráva.
Hvězda za rok třicetiletých Jezdců jakoby po druhém dechu na albu "Der Rote Reiter" (2017) znovu začínala blednout. Po ukrutné nudě z divného alba "The Divine Horsemen" (2021) je toto EP už druhou studiovou nahrávkou, ale stále se neděje nic vzrušujícího.
Finský prog-power metal, který vykresluje kouzelné melodie a nápadité kytarové a hlavně klávesové instrumentální variace. Jde o one-man projekt, to je i kámen úrazu, nevýrazný zpěv spíš ruší a syntetické bicí také nic moc. Škoda, jinak super poslech.
Letité vzývání nové Kingovy autorské tvorby je s aktuálním singlem snad již definitině na začátku svého konce, i když musím říct, že 5 let starý ojedinělý kus "Masquerade Of Madness" zněl poměrně výživněji. Tak snad to tak ale kompletní album nenechá.
Posledný koncert zásadnej kapely. Silná finálna zostava s Frantom Štormom a Silenthellom, rytmikou ex-AVENGER a Petrom "Blackoshom" Hošekom, robustný "best of" playlist a poctivé balenie = hodnotný rozlúčkový artefakt. Len ten zvuk mohol byť priebojnejší.
Byli u rozmachu švédského melodického deathu a nahráli dvě alba. To druhé však nevydali, mezitím se rozutekli do jiných skupin. Po třiceti letech se dali znovu do kupy, a kromě nového materiálu vydávají i ono druhé album. Pěkná exkurze do devadesátých let